Jde v podstatě o zraněné vnitřní Já – o oslabení zdravého ega a o neukotvení v realitě /neumíme být dospělí/. Většinou si svého chování nejsme vědomi, a pokud nás někdo upozorní, že se např. chováme jako vzteklé či uražené dítě, bereme to jako útok na naši osobu a urazíme se.

A to je právě ta dětská reakce. Je to obranný mechanismus, protože našemu dítěti v nás se kdysi stala velká bolest. Dítě nechce cítit samotu, bolest, zranění od jiných.  V minulosti zažilo, že ho opustila milovaná bytost a cítilo se úplně samo na celém světě. V dospělosti, když nám někdo nerozumí, nebo nás i nechtěně z něčeho obviní, naše vnitřní dítě si vzpomene na tu bolest – na situaci, která byla, a začne se podle ní chovat.  Rozhodneme-li se své vnitřní dítě uzdravit, potřebujeme si znovu procítit své nezpracované emoce – tj. najít všechna zranění a uvědomit si, co se tehdy dělo a přijmout i fakt, že ti, kdo mi to způsobili, to už nemohou nijak napravit a že dělali své nejlepší dle toho, co oni sami dostali.

Pokud např. jako dítě nemám dostatek pozornosti a mazlení od matky, jako dospělý to budu vyžadovat od své ženy. Bude to jen náhražka, manželka nikdy nemůže nahradit chybějící mateřskou lásku. To jsou vzorce, které ničí manželské vztahy. Muž hledá matku, aniž by si toho byl vědom, zatímco žena potřebuje vedle sebe rovnocenného partnera, ne zraněné dítě, které časem žárlí i na své vlastní potomky, kterým žena pozornost věnuje.

Chybějící lásku si můžeme dát jen my sami. A skutečně si to zasloužíme. Tak pojďme na to!