Je to sdílení z očí do očí, od srdce k srdci. Je to prostor, kde druhému s důvěrou, upřímně můžu říct, jak se cítím, co mám na srdci. „Mám Tě ráda, nemusíš se měnit, ale chci, abys věděl, jak mi je, co se se mnou děje, jak na mě Tvé chování působí.“ U emoční konfrontace jsme jen dva: Já a Ty. Při konfrontaci rodičů můžou být přítomny i děti, dokonce je to výchovné – ovšem nesmí se řešit nevhodná témata. Děti se jen dívají, nesmí se do toho vstupovat. Tak se děti naučí od problémů neutíkat, ale řešit je komunikací a vzájemnou empatií.

Vždy mluvíme v první osobě, já cítím, mě to bolí. Bereme odpovědnost za své pocity. Chceme sdělit, jak nám je, ten druhý to kolikrát vůbec netuší. Zásadně neobviňujeme: „Ty za to můžeš, to Ty mi ubližuješ, Ty, Ty, Ty“. Už jen tato změna dialogu dělá skutečné zázraky.

Cílem konfrontace je sdílení, vnímání, naslouchání, pochopení a usmíření, obnovení vztahu lásky. Ty nasloucháš mně, já naslouchám Tobě. Kvůli lásce se vzdáme pudových reakcí: neutečeme, nezaútočíme a nebudeme dělat mrtvého brouka. Zůstaneme spolu, dokud problém nevyřešíme, až nám spolu znovu bude DOBŘE!!! Nejlépe ještě před západem slunce. Nenechávat to na až pak a vše se to hromadí u nás v hloubi a pak to vybuchne. Zkusme tohoto více vědomě užívat v našem každodenním životě ať už se jedná o manžela, děti, příbuzné, kamarády či kolegy.

Jen tak naučíme přirozeně naše děti nemít křivdy, které mají dopad na všechny pozdější vztahy, na schopnost důvěřovat, bezpodmínečně milovat, na svobodu a zodpovědnost ve vztazích