Toto je také moje iniciativa a směr, kterému bych se chtěla věnovat. Usmíření, vyrovnání, zúčtovávání, poděkování, pomalá příprava na odchod.

Na staré lidi většinou nemá nikdo čas. Přitom myslím, že by jim měla být dávána velká láska a úcta, úcta k jejich životu, k jejich moudrosti, zkušenosti. Jsou úplně ve stejné situaci jako malé děti. Kolikrát nemocní, nemohoucí, vyhlížející, jestli za nimi někdo příjde….Oni věnovali celý svůj život svým dětem a druhým lidem. Kdo se věnuje nyní jim, i když nemohou fyzicky ani finančně pomoci? Kdo jim zpříjemňuje život, kdo je jim psychickou oporou? Kdo se stará o jejich vyžití kulturní, kreativní, společenské? Kdo si s nimi zpívá a kdo si s nimi hraje a čte? A přitom by někdy stačilo obyčejné naslouchání a rozhovor.

Aby mohli prožít důstojné stáří a naplněný život v co nejlepší psychické i fyzické kondici. Aby si mohli udělat dobrou rekapitulaci svého života, mohli být za něho vděčni, mohli cítit jeho hodnotu, to, že tu nebyli marně, že za nimi je spousta práce, dřiny, činů. Obejmout takového člověka, pokud nikoho nemá, držet ho za ruce a dívat se vzájemně do očí…Odpustit všem, kteří ho zklamali, zbavit se křivd a bolesti….